Naskenujte svoji Billa bonus kartu.

Dnes večer jsem dostala chuť na něco dobrého a protože máme doma pejsky, kteří potřebují nutně vyvenčit, nezbylo mi, než vyrazit. Za rohem máme Billu a moje otázka pro dnešek je, proč sakra nenaskenuju tu věrnostní kartičku i když je to to první, co na mě ten samoobslužný přístroj řve (a já mu ještě otráveně odpovím "no jo, bože, nemusíš na mě křičet")? Místo 200,- zaplatím 400,-, klepu si na čelo, naštvaně usrkávám čokoládové sojomlíko za 90,- místo za 40,- a u toho píšu tento text.

Jo, tohle je život hypersenzitivního ádéháďáka, neboli trendy výmysl dnešní doby. Nevím, co je teda trendy na tom, že můj nervový systém prostě některé věci přeskakuje, když se jeho kapacita naplní. Asi si umím představit i jiné trendy kraťase. Dost často své zahlcení však ani nepoznám, protože se ztratím ve své produktivní vlně hypersoustředění, jedu na autopilota a ještě u toho stihnu mít automaticky dobrý pocit, protože hmatatelné výsledky, o to tady přeci jde. A ani si nevšimnu, že mi doma už 14 dní visí usušené prádlo, i když o něj každý den packuju, abych se dostala k oknu, že už tři měsíce chodím po městě v botech s roztrženými tkaničkami a pokaždé, když si je obouvám, mi trvá aspoň 10 minut, než vymyslím, jak je zasukovat tak, aby se mi bota nevyzula, nebo že prostě nenaskenuju dementní bonuskartu v Bille, i když mě k tomu ten stroj pokaždé hlasitě vyzývá!

Co z toho pramení? 

Nic. Zvykla jsem si. Zvykla jsem si na sušák, na řvoucí přístroj i na roztržené tkaničky. Už je prostě nevnímám. Protože už tam není zkrátka místo. Po předchozí probdělé noci, protože se můj mozek rozhodl znovuanalyzovat můj předpředposlední rozchod, po týdnu, kdy jsem svoji duši upsala novému projektu a u toho ho 6x zrušila a znovu založila, po měsíci plném nových informací a lidí z výcviku, do kterého jsem nastoupila. Po tom všem si, myslím, zaslouží čokoládové mléčko a nákup za milion úplně každý.

A když mě přítel utěšuje "neboj, příště už stopro nezapomeneš", jsem opravdu klidná. Protože vím, že stopro zapomenu. A to je moje aktuální mise. Přijmout fakt, že nejvíce výdajů měsíčně mám v jídle. A rozhodně ne pro to, že bych hodně jedla.

Rozhodně zde nehledejte ponaučení. Možná, že se však budete cítit po přečtení tohoto článku lépe, protože se s ním ztotožníte a nebudete se cítit sami. Nebo v něm poznáte někoho, s kým třeba žijete. On to fakt nedělá schválně.